Kočičí příběhy (2003): Jak mě hlídala JEJÍ babička a jiné
Jak mě hlídala JEJÍ babička
Z cyklu Kočičí příběhy (2003)
To jednou ONA musela někam odjet. Asi k doktorovi nebo na sociálku. Už fakt nevím. To jsou dvě místa, kam nejčastěji jezdila. Tu MALOU nechávala doma. Tedy ne samotnou, to by dopadlo špatně, poněvadž pokud by mě zase chtěla tahat za ocas nebo strkat do kočáru pro panenky, tak to bych opravdu rázně zakročil. Vždycky když jela pryč, někoho nám tady nastrčila, aby nás hlídal. Tentokrát přijela její babička.
Hned jak mě babička uviděla, tak spustila: „Tuš, co s tym kocurem? Marš!“ A přetáhla mě smetákem.
ONA se zatvářila dost nerozhodně, jakoby snad váhala nad tím, zda nás tady s tou svojí babičkou vůbec může nechat. Otřel jsem se jí o nohy a žalostně zamňoukal. Bylo vidět, že váhá. Pohladila mě po kožíšku a já začal slastně vrnět. Nakonec mi to ale nebylo moc platné, prostě popadla kabát, boty a už byla pryč.
Rád jsem její babičku poznal, ale pevně doufám, že už nás nikdy hlídat nebude. Zpočátku to ještě docela šlo, ale když se odebrala do kuchyně vařit a já za ní, vystrčila mě na chodbu a tam jsem musel sedět tak dlouho, dokud neoškrábala všechny brambory. A to jí nikdy neodpustím. Připravila mě o mojí nejmilejší zábavu. Když ONA škrábe brambory, já si nabírám slupky na drápky a s oblibou je pojídám jako chipsy. Výtečná pochoutka.
Když babička doškrábala brambory, vylezla z kuchyně a odebrala se podívat do pokojíku, co dělá MALÁ. Ta jako obvykle ležela v knihách. Stejně jako její matka. Tiše jsem se zaradoval, protože zůstaly pootevřené dveře do kuchyně. Vklouznul jsem dovnitř. Hrnec s oškrábanými bramborami stál ve dřezu a byla v něm voda. Paráda! Zaradoval jsem se a vyskočil na kredenc. Nejprve jsem se napil. Fuj! Odporně slané a ještě v tom plavalo nějaké smetí. Pak jsem opatrně zalovil pacičkou a napíchl si jeden menší brambor na drápek a vytáhl jej z hrnce. Samozřejmě, že ty potvory slizký a klouzavý padaly jedna po druhé na zem. Celkem se mi podařilo vylovit asi tři brambory a pak jsem je honil po zemi. Fotbal jsem teda nikdy nehrál, ale docela mi to šlo a byla to bezvadná zábava! Lítal jsem po celé kuchyni a honil slizké brambory. Na závěr jsem je ještě trochu okousal. Mňam! Pak jsem náhle uslyšel podivné zvuky a pak už jsem jen ucítil smeták na svém kožichu. Vyletěl jsem jak namydlený blesk z kuchyně a za mnou rozlícená babička, sotva dech popadala: „ Tuš je toto možné?!!!“
Zbytek dne jsem strávil zavřený v komoře o hladu. Ještěže tady mám ten svůj záchod. Alespoň, že ONA se vrátila brzy a nenechala mě trpět příliš dlouho. Když přišla a zjistila, že jsem zavřený v komoře, dočista se vyděsila. Viděl jsem jí to na očích. Ještě se mi podařilo sehrát, jak moc jsem trpěl. Nahodil jsem pohled, který už mám nacvičený, a na který ONA dá.
Měla výčitky. Čekal jsem, že babičce pořádně vynadá, že se mě zastane, ale ona nic. Ti lidé jsou ale divní. Proč nikdy neříkají to, co si doopravdy myslí?
„Ten kocour byl celou dobu v komoře?“ zeptala se jen tak mimochodem. Babička přikývla. „Měla bys ho dát pryč komusi. Já se ti opravdu divim, jak ty tu s nim mužeš vubec existovat?! Tuš co on dělal! Kobzole cele ohryzane, po kuchyni nalite a jak sem škrobala tak on ty šupy honil po celé dlažbě! Potem se furt enem plantal pod nohy, tak sem ho zavřela do komory. A smradu tu maš, že to není možne…“ ONA jen pokrčila rameny a vroucně poděkovala babičce za hlídání. Tomu se říká úcta k rodině.
Večer když už MALÁ spala a ONA sledovala ty svoje stupidní televizní seriály, vyskočil jsem jí na klín, schoulil se do klubíčka a spokojeně vrněl. Zazvonil telefon. „Babi, to jsi ty? Zapomněla sis tu brýle, aha. No nenašla jsem je, ale podívám se. Zítra se pro ně stavíš, tak fajn. Ale to víš, že bych si mohla odskočit nakoupit. Nechám ti tu malou a kocoura. Jasně, domluveno.“ Mňaúúúúú! Naježil jsem se. Garantuju ti, že ty brýle nenajdeš, babičko.
„Ten kocour byl celou dobu v komoře?“ zeptala se jen tak mimochodem. Babička přikývla. „Měla bys ho dát pryč komusi. Já se ti opravdu divim, jak ty tu s nim mužeš vubec existovat?! Tuš co on dělal! Kobzole cele ohryzane, po kuchyni nalite a jak sem škrobala tak on ty šupy honil po celé dlažbě! Potem se furt enem plantal pod nohy, tak sem ho zavřela do komory. A smradu tu maš, že to není možne…“ ONA jen pokrčila rameny a vroucně poděkovala babičce za hlídání. Tomu se říká úcta k rodině.
Večer když už MALÁ spala a ONA sledovala ty svoje stupidní televizní seriály, vyskočil jsem jí na klín, schoulil se do klubíčka a spokojeně vrněl. Zazvonil telefon. „Babi, to jsi ty? Zapomněla sis tu brýle, aha. No nenašla jsem je, ale podívám se. Zítra se pro ně stavíš, tak fajn. Ale to víš, že bych si mohla odskočit nakoupit. Nechám ti tu malou a kocoura. Jasně, domluveno.“ Mňaúúúúú! Naježil jsem se. Garantuju ti, že ty brýle nenajdeš, babičko.
Epilog
Druhého dne časně zrána jsem dřímal na gauči v obýváku a sledoval Kouzelnou školku. Vedle mě seděla MALÁ a drobila čerstvý rohlík přímo do mého kožichu. ONA poklízela cosi v komoře. Asi mi zase čistí záchod. Fakt nechápu, proč to dělá tak často. Úplně zbytečné. Tiše jsem se modlil, aby nám tu idylku nepřekazilo drnčení zvonku a nevítaný příchod babičky. František žvatlal zase nějaké ptákoviny a malá se u toho hrozně řehtala. „Ty vole! To snad není možné!“ ozvalo se z komory. Na prahu obýváku se objevila ONA a v ruce držela nevábně páchnoucí zatvrdlou směs, která tak trošku připomínala babiččiny brýle. Zatvářil jsem se ultra nevinně a zaposlouchal jsem se do melodie „Pošťák Pat, pošťák Pat…“. Do toho se ozvalo drnčení zvonku. No nic, asi se zdekuju.
Stalo se to krátce poté, co jsem se zabydlel ve svém novém bytečku. Ještě celý nesvůj jsem s obavami pozoroval, copak se to se mnou děje. Přesnou příčinu téhle lapálie neznám, snad to způsobil stres a nedostatečná péče. I když je pravda, že bych si neměl stěžovat. ONA se vážně snažila. Nechávala mě spát v posteli a krmila mě vybranými lahůdkami. Pomalu ale jistě se mi u NÍ začínalo líbit. Ven mě ovšem nepouštěla. Jsem přesvědčen, že měla strach, že ji uteču. Nutno říci, že tato obava byla zcela zbytečná. Nic takového jsem neměl v plánu. Lepší vrabec v hrsti než-li holub na střeše. Ty kočičí paštiky, kterými mě krmila, byly opravdu moc výtečné. Mňam.
Někdy v té době jsem si vzpomněl, že by možná nebylo špatné, kdyby mě nechala odčervit. Už jsem měl toho plné brejle. To já vždycky poznám, když není něco v pořádku. Sice ty tabletky, co se kočkám strkají nenápadně do jídla jsou pěkný blivajz, ale rozhodně lepší než tohle! No a pak, když to na mě přišlo, už se nedalo nic dělat. Začala pohroma. ONA to velice těžce nesla. Nejprve se chytala za hlavu, pak za nos a pak už nestíhala ani to, protože zběsile poletovala po celém bytě a snažila se utírat tu lávu, která ze mě prýštila. Občas jsem se neudržel (i když jsem fakt snažil) a otřel jsem si zadeček o koberec. Och, to byla úleva. I když pouze dočasná.
Nemyslete si o mně nic špatného. Já jsem opravdu slušný a čistotný kocourek. Brzy jsem se naučil používat toaletu a všechno po sobě důkladně zahrabávat. Jsem zvyklý hrabat velmi intenzívně, takže je zcela běžné, že ONA už číhá se smetáčkem a lopatkou za rohem a po mém odchodu zametá o sto šest. Tentokrát jsem ji toho však ušetřil. Když jsem zjistil, že veškeré mé snahy o použití záchodku jsou zcela zbytečné, prostě jsem rezignoval.
Po celodenních útrapách se ONA zhroutila. Ležela na gauči s kolíčkem na prádlo na nose a mokrým hadrem na hlavě. Pevně doufám, že to nebyl ten, kterým utírala tu spoušť. Dítě bylo zavřené v pokojíku (tam jsem nesměl) a nepříčetně vřeštělo. Okna byla dokořán, ale přesto neustále klepali sousedi, cože se to u nás děje a zda náhodou nebyl vyhlášen chemický poplach. Ale co chudák já?! To, že mě bolí bříško nikoho nezajímá. Jakoby mi četla myšlenky. Z posledních sil přivolala veterináře.
Nějakou dobu mě oba honili. Veterinář kolíček na nose neměl, ten byl zvyklý na ledacos, ale musel přeskakovat hnědé kaluže. Když mě chytil, změřil mi teplotu. Opravdu velmi příjemné. Chtěl jsem ho pokousat, ale on se nedal. Byl docela vlídný a laskavý. To se musí nechat. Propříště bych byl ale rád těchto procedur ušetřen. Řekl JÍ, že mám zánět střev a vytáhl na mě stříkačku, že prý dostanu něco na odčervení a antibiotika. Tůdle! Chtěl jsem zdrhnout, ale to silné chlapisko mě popadlo a než bys řekl švec, jehla zajela do kožichu a bylo hotovo.Za týden mám přijet na kontrolu. No tak to si ještě rozmyslím. Mňau.
Po odjezdu veterináře jsem zřejmě usnul. Bylo mi tak dobře, jako už dlouho ne. Pocítil jsem jistou příjemnou změnu. Kdoví, co mi to píchnul. Ještě jsem zahlídl, jak si ONA zhluboka oddychla a dala se do tepování koberce. Myslím, že už klidně můžeš zavřít okna, holka…pohroma je zažehnána....vrrrrrr...zzzzzzzzzzzzzzzzzz...........
Nikdy bych nevěřil tomu, že se to jednou stane…že se jednoho večera probudím zavřený ve skříni a bude mi zle…bude mi zle z toho, že nemám koule…cítil jsem tupou bolest hlavy po narkóze a ostrou bolest v tříslech…zakousl se do mě ledový strach…vypotácel jsem se ze zpola otevřené skříně a v tom se otevřely dveře a v nich stála ONA ...okamžitě letěla pro hadr a utírala mojí moč a moje zvratky…polekaně na mě hleděla s vytřeštěnýma očima…asi jí to došlo…co mi udělala…proč jsi mě sakra zavřela do té skříně a nedržela mě v náručí... třeba by to probuzení do nevratné reality nebylo tak kruté…já vím, schovala jsi mě před tím svým malým spratkem…myslela sis, že si mě udržíš doma...že se trochu zklidním a nebudu chodit domů s krvavými šrámy a nezvanými hosty… ale to ses krutě spletla…nejsem z těch, kterým by stačila teplá postel a nadstandardní menu…chci víc…chci svobodu…chtěla sis mě k sobě připoutat…sobecká bestie…neumíš milovat…láska nevlastní…nepoutá…stejně ti uteču a půjdu za ní…a řeknu jí, že můj život už ztratil smysl…ztratil jsem to, pro co jsem byl stvořen…a to je právě to, co jí už nemůžu dát…a tak jsme jednoho večera seděli vzadu za domem na kamenném plácku…a jen tak jsme spolu byli…venku se stmívalo a ve vzduchu bylo cítit jaro…
Foto: Visenna Algiz
Autor: Taťána Kročková
Jak jsem dostal průjem
Stalo se to krátce poté, co jsem se zabydlel ve svém novém bytečku. Ještě celý nesvůj jsem s obavami pozoroval, copak se to se mnou děje. Přesnou příčinu téhle lapálie neznám, snad to způsobil stres a nedostatečná péče. I když je pravda, že bych si neměl stěžovat. ONA se vážně snažila. Nechávala mě spát v posteli a krmila mě vybranými lahůdkami. Pomalu ale jistě se mi u NÍ začínalo líbit. Ven mě ovšem nepouštěla. Jsem přesvědčen, že měla strach, že ji uteču. Nutno říci, že tato obava byla zcela zbytečná. Nic takového jsem neměl v plánu. Lepší vrabec v hrsti než-li holub na střeše. Ty kočičí paštiky, kterými mě krmila, byly opravdu moc výtečné. Mňam.
Někdy v té době jsem si vzpomněl, že by možná nebylo špatné, kdyby mě nechala odčervit. Už jsem měl toho plné brejle. To já vždycky poznám, když není něco v pořádku. Sice ty tabletky, co se kočkám strkají nenápadně do jídla jsou pěkný blivajz, ale rozhodně lepší než tohle! No a pak, když to na mě přišlo, už se nedalo nic dělat. Začala pohroma. ONA to velice těžce nesla. Nejprve se chytala za hlavu, pak za nos a pak už nestíhala ani to, protože zběsile poletovala po celém bytě a snažila se utírat tu lávu, která ze mě prýštila. Občas jsem se neudržel (i když jsem fakt snažil) a otřel jsem si zadeček o koberec. Och, to byla úleva. I když pouze dočasná.
Nemyslete si o mně nic špatného. Já jsem opravdu slušný a čistotný kocourek. Brzy jsem se naučil používat toaletu a všechno po sobě důkladně zahrabávat. Jsem zvyklý hrabat velmi intenzívně, takže je zcela běžné, že ONA už číhá se smetáčkem a lopatkou za rohem a po mém odchodu zametá o sto šest. Tentokrát jsem ji toho však ušetřil. Když jsem zjistil, že veškeré mé snahy o použití záchodku jsou zcela zbytečné, prostě jsem rezignoval.
Po celodenních útrapách se ONA zhroutila. Ležela na gauči s kolíčkem na prádlo na nose a mokrým hadrem na hlavě. Pevně doufám, že to nebyl ten, kterým utírala tu spoušť. Dítě bylo zavřené v pokojíku (tam jsem nesměl) a nepříčetně vřeštělo. Okna byla dokořán, ale přesto neustále klepali sousedi, cože se to u nás děje a zda náhodou nebyl vyhlášen chemický poplach. Ale co chudák já?! To, že mě bolí bříško nikoho nezajímá. Jakoby mi četla myšlenky. Z posledních sil přivolala veterináře.
Nějakou dobu mě oba honili. Veterinář kolíček na nose neměl, ten byl zvyklý na ledacos, ale musel přeskakovat hnědé kaluže. Když mě chytil, změřil mi teplotu. Opravdu velmi příjemné. Chtěl jsem ho pokousat, ale on se nedal. Byl docela vlídný a laskavý. To se musí nechat. Propříště bych byl ale rád těchto procedur ušetřen. Řekl JÍ, že mám zánět střev a vytáhl na mě stříkačku, že prý dostanu něco na odčervení a antibiotika. Tůdle! Chtěl jsem zdrhnout, ale to silné chlapisko mě popadlo a než bys řekl švec, jehla zajela do kožichu a bylo hotovo.Za týden mám přijet na kontrolu. No tak to si ještě rozmyslím. Mňau.
Po odjezdu veterináře jsem zřejmě usnul. Bylo mi tak dobře, jako už dlouho ne. Pocítil jsem jistou příjemnou změnu. Kdoví, co mi to píchnul. Ještě jsem zahlídl, jak si ONA zhluboka oddychla a dala se do tepování koberce. Myslím, že už klidně můžeš zavřít okna, holka…pohroma je zažehnána....vrrrrrr...zzzzzzzzzzzzzzzzzz...........
Monolog kastrovaného samce
Poslední vzpomínka na kocoura je poněkud smutná. V rámci své antropomorfistické litanie uvádím jeho niterné pocity po kastraci a při setkání s kočkou...
Foto: Visenna Algiz
Autor: Taťána Kročková
Komentáře