Jazyk Gorgony - Sbírka milostných básní pro ženy (2013 - 2018)

Ilustrace: Radka Piekielnická

Medúza

Až mě pohltíš

zcela neřestně

nechám svůj jazyk

kmitat na nejvyšší obrátky

za účelem zajištění produkce

co nejdelšího řetězce slov a výkřiků

bez obalu vydám ze sebe všechno

co nikdy nespoutáš

ani nejsilnějšími provazy

svých vnitřností

A bez dechu

budu ti šeptat do vlasů

prosby a výčitky medové

hadími jazyky protkané

obláčky dýmu spálených snů

Podívej se mi do očí

a věř mi...

Sněženka

Proč nejsi žena

sněženka orosená

Vzácný výskyt hlášen

v době letních bouří

Než spadnou z mračen

první kapky pravdy

kočky oči mhouří

a zatahují drápky

Tvá ústa přijmu zpátky

i všechna slova ostrého jazyka

Zas a znova

Kvílíš a naříkáš

Meluzíno spanilá

Jsi chytrá jako liška

a zrovna tak i podšitá

Přikrývko chladných dnů

Sněženko mrazivá

Do vůně tvého úsměvu

cinkot rolniček zaznívá

Setkání s upírem

Spolykám všechny tvé výkřiky

Co ulpěly na mých rtech

S posledním zbytkem pýchy

Snažím se zpomalit dech

Ve chvíli kdy ležím pod tebou

Nahá a bezbranná

Na zádech

Vypiju všechny tvé kapky potu

Kterými pršíš jak včerejší den

Máš v sobě dvěstědvacet voltů

Můžeš mě zabít

Jediným dotykem

Saješ mě necudně a mlaskáš přitom tiše

A z otisků dvou vlhkých zoubků

Prýští mé víno bezostyšně

Halíš mě do naježených chloupků

Jazykem hebkým jako z plyše

Bereš si víc než jsem kdy chtěla dát

Pro Amazonku

Své city v barvách ptačích pírek

zavři do krabičky od sirek

a když se nevejdou najdi si nůžky

vystříhej z papíru ubrousek s růžky

Jen pozor aby ses nestřihla dávej

krvavým šátečkem z okna mi mávej

zatímco pláču i tehdy když nevím proč

směješ se rozverně v hlavě máš kolotoč

Pod kůží sráží se zbytky tvojí něhy

dojdou až k řečišti pramene nedůvěry

chuť po mase vždy vyvolává válku

popusť mi prosím řetěz na větší dálku

Zkus létat jako myšlenky a ptáci

namísto míče chytej ty co se k zemi kácí

stůj pevně na nohou a pluj si ve snách potají

důvěřuj snům a těm co se neptají

Gorgona

Jsi moje dveře do nikam

když zrána slzy polykám

po noci plné snů a zrání

těch shnilých jablek k pohrdání

Jsi moje ego ostrých hran

bouřlivá pýcha bílých vran

deprese tupých nožů vzdychá

a malé pírko ostrým koncem píchá

Jsi moje radost k popukání

když se mě tvoje dlaně straní

do koryt vsakuje horký med

co stéká z prasklých tepen chladných řek

Jsi moje prasklé síto důvěry

pět tahů štětcem naruby

řinčení budíku po ránu

kvantová fyzika v Koránu

Jsi plná chapadel napadlých korozí

kufříček Pandory těsně před explozí

zahrada Semiramis v tajícím sněhu

ostrý střep co hledá svoji něhu

Jak vážka bez křídel, noční let sovy

hlava na stožáru, co vládne slovy

podmínka bez hranic, marně se schová

za sluncem bez dechu poletíš znova

Pod kovem brnění do rytmu buší

kolibřík s jazýčkem kam piercing schoval

a kousek pod čelem víc než se sluší

díváš se pohledem, jímž kradeš duši…

Sedm hříchů

Kdyby jsi odešla

a nedala mi poznat nepoznané

mé rty by se zavřely navždy

a zašila by je kostěná jehla matriarchátu

jazyk by zemřel na nedostatek princezen

jak sedmihlavá saň uvězněná v jeskyni

a zuby postupně rozpadly se v prach

který by rozfoukal vítr skrze mezery mezi stehy

Všechny tóny by utichly

a flétna ucpala své dírky beruškami se sedmi tečkami

v každém je ukryto sedm hor, řek, lesů i trpaslíků

jen život nikdy není pohádka

dokud se nenaučíme jezdit na saních v pekle

Poloviční láska

Je srdce kousek, je srdce půl

když křičí pávi v podhradí

na sraby s tváří boha beru hůl

svlékám se pro ty, co se dívají 

Zas lámu bochník chleba pro chudé

a čínské nudle tahám škvírou v zubech

co bude až už nebudem

mít sílu bruslit na zamrzlých pudech

Pojď se mnou, ať tě mohu odehnat

zas beru vějíř a počmárané pravítko

máš struny v E dur a já chci na ně hrát

a cedit tě jak šestnáctiny přes sítko

Nedůvěra

Pak přišel čas, kdy vidět jsi mě chtěla….

a nestalo se nic...země se nezachvěla….

srdce mám prázdné jak lůno zbavené plodu…

mé pole smáčí slzy bohů a marně čeká na úrodu…

Má Lady Godivo, co ukradlas úsměv Moně Lise

tvá ňadra kynou jak těsto na koláče v míse…

však pravda podobá se šikmé věži v Pise….

a tvoje tvář? Ta ani nezardí se…. 

Zatímco spíš

Teď nechci město, teď chci mez, co zelenými stébly láká

A před sluncem se nechce přiznat ke snům, v kterých voda cáká

Trýzní mě žízeň po všem, co jsi odepřít mi chtěla

A zatímco si klidně spíš, já zůstala tu rozechvělá

Mé mravy sahají až do Říma či dál

A místo skrytých toulek kůží rozum by se kál

Ty noční lampy plné hříchu šmírují nás přes tabuli

když šidí chtivé po měsíci bez ostychu, bez skrupulí

Snad kohoutek by přestal kapat píseň módní rytmickou

Jsem hladový tvor beze stravy a čekám až zas budeš mou…

Čekání

Kam tvoje mysl odletěla

když zůstalas tu rozechvělá

to tvoje touha píseň pěla

aby ti harfa tóny záviděla

vždyť stačí tak málo

abys štěstí měla...

Na pomezí druhých světů

přicházím si pro odvetu

těším se jak jabloň v květu 

až se bude klanět létu...

Hory to ví

Když oheň laškuje s vodou,

přichází bouřka a hory ví, 

že blesky bývají hravé

ale též na místě zabíjí. 

Vítr se zvedá znenadání

možná chce rozfoukat čáry v dlani

třeba i odvát všechen prach

co se ti usadil na řasách.

Tisíckrát vyřčené “ne” stane se “anem”

když marně toužíš usnout nad ránem

stejně jako ty hory i tvoje mysl ví

že po každé noci přijde svítání. 

Dvě poloviny

Mám pocit, že mé duše není už jen půl

když ty jsi přišla, vypilas mě do dna

necítím se už sama jako v plotě kůl

na ten jsi nabodla mou hlavu s bláznivým úsměvem

do srdce nakladlas jikry kluzká jak úhoř co putuje stále tam a sem 

a nakonec je stejně uloven

Dva kamínky na dvě půlky našla jsi ve chvíli mého strachu

jako bys měla spadnout kdesi dolů a já tu zůstat osamělá 

s pohledem upřeným k nebi a nohama zarytýma do země

kolikrát jsem sama dolů skočit chtěla 

do jehličí a stoletého prachu schovám svoji hlavu

zatímco dravé šelmy rozežerou údy

schovám se do tvých úst a do tvé vlhké půdy

ty jsi mě našla když byla jsem schovaná navždy...

Dívka odjezdu? Ne, sobotní indispozice... 

Jen tak se ponořit a plavat v Solutanu

S hlavou přeplněnou sny

Topit se a padat ke dnu s nadějí

Že možná z mých vlasů upletou provazy

Co udrží houpačku s dětskou nevinností

Která je tak lehká jako pírko straky

Co se zapomněla u nádraží v hlavním městě

Ten papír plný následků kopulačních pohybů tužky s tupým koncem

Čeká na zásah nůžek, které si na kurzech výroby origami vyzkoušely vystřihování panáčků

Spojené ruce znamenají kontinuitu a to že žádný člověk není ostrov sám pro sebe

A moje pfko pro letošní rok hlásalo že jsme součástí lidstva i za cenu ztráty nehtu malíčku

Jsem moře stromy ty já a vesmír

Jsem muž žena a dítě

Jsem svoje matka i svůj otec

Jsem ty a ty jsi já

Jsem sloup v čajovně, polštář, rybička v akváriu, dívka odjezdu, auto po havárce i vzteky chvějící se ret

Ne, není to klišé…..

Ne, sakra, není to klišé…

Ne, kurva, není to klišé….

Jsem zasraný Forrest Gump….

A čekám až přestanu být srab…..

"Ty jsi prostě něco, co chce každý snílek nosit u sebe v krabičce od sirek nebo aspoň v papírku od bonbónu," řeklas. 

Every night, every day….

Prolne se, padá, z nitra létají zavírající se víčka a obláčky růžové vaty na čištění stříbra, pach pudru mě nutí kašlat loňský sníh a včelí vosk taje jen v mém podpaží, na hraně stojí kostka z něhy, na špičkách jak baletka a protírá si jedno oko slepé, dcera Kyklopova, pod duchnou ze sovího peří chci spávat každou noc a budit se jen k výpravným snům do pravěku, kde žil byl Mochor, četla jsem Štorcha před spaním a vdechovala propolis, tam někde daleko cvrčci zaháněli noční můry a lampa řekla, že bude svítit navždy…

Dnes střídám náušnice a nenávidím rtěnky, všude jsou samé jedy a důvěra si snadno zvyká jak chleba na máslo, jak noha na ortézu, na konci lesa stojí srub s vůni borovic a tam kdysi slíbili si s vůní ve svetru, že budou jejich oči stárnout spolu, pak přišel o mnoho let později ten sen s červeným nosem klauna co přebral hašiš…

Možná jsou andělé a možná mají oči dětí, Uroboros si včera vybarvoval omalovánky a pak mi řekl, že nikdy není možné zůstat na jednom místě, ale když se chceš utopit, utop se sama v sobě, tam je ten oceán, jehož kapky rozdáváš svým úsměvem a rozstřikuješ očima…Umí tančit podle flétny, ale s respektu ke krysaři se vlní jako plech co přebral LSD…

Pošli mi pramen vlasů, kalašnikov a jako cenu útěchy svůj černý humor, budu s ním zalévat banány rostoucí na jabloni a každý den si poctivě opakovat, že slovo hnát se nevede nikam jinam než do svého soukromého pekla, ve kterém masturbuji každý večer… a každou noc krmím ve snu koťátka…

Noční duo pro Upírku

Jsi voňavá a sladká

voníš podzimem

jsi touha jak lež krátká

od kalhotek lem

nezavírej vrátka

než bude zase den

počkám na prasátka

pod tvým zrcátkem

piju vítr matkám

co rodí bez bolesti

už křičí od vína i zátka

a čeká na své štěstí

s tajuplným úsměvem

lákám tě dnes v noci ven

jsi jen můj bláhový sen

co měl by zůstat utajen...

Plodím nad ránem bez bolesti

bez hry na štěstí v neštěstí

se zbytkem štěrku v toulavých botách

v noci křičí a sténají mé sny

co sní o lepší budoucnosti

a utíkají od uhelných dolů

a svých i cizích bolů

alespoň k něčemu to je

a má to svůj význam

ke všemu, jen ne k tobě, se přiznám

Upírko mých nočních můr

vysaj je do poslední kapky

a nastol v mé duši mír

ulevíš tím i sobě

zatancuj na mém hrobě

s klínem do srdce vraženým...

Čarodějce z Ametystu 

(Tato báseň vyšla ve sbírce Proudy, která byla vydána na vlastní náklady v roce 2010)

Zahal se do pláště z mlhy 

Řekni: „Mlha přede mnou, mlha za mnou“ 

A vrať se zpátky do temnoty 

Čarodějko z Ametystu 

Buď zase jen pouhým snem! 

Ty, jež slýcháš hlasy duchů před spaním 

Kradeš červánky z oblohy 

Vztekáš se jak divoká kočka 

A zuřivě rozhazuješ puzzlíky po pokoji 

Aby je už nikdo nemohl poskládat 

A nad ránem před svítáním 

Vyháním tě z hlavy 

Po probdělé noci 

Zatímco jsi na lukách proháněla víly 

A pletla jim hlavy i věnce 

Z vlčích máků

Zasela jsi do nitra mého srdce 

Semínko závislé na mém pláči 

Jež klíčí pouze 

Ve vlhkosti mých vlastních slz 

A bolestivě zapouští kořeny 

Kamsi hluboko do míst 

Odkud již není návratu...

Stokrát jsem slzy zmrazila 

Stokrát vzpomínky pohřbila 

Však marně před tebou utíkám 

Čarodějko z Ametystu...