O mně
Taťána Kročková (*1979)
Recenze Mgr. Evy Markové na básnickou sbírku Proudy:
Taťána Kročková vydala vlastním nákladem svůj debut, básnickou sbírku Proudy. Křehce trýznivé básně o erotice, touze a hledání (nejen) sebe sama.
Sbírka Taťány Kročkové se jmenuje Proudy a je to název trefný. Čtenář se nechává obrazy, které jednotlivé básně vyvolávají, opravdu unášet do země snů, iluzí a přání. Zároveň se zdá, jako by název odhaloval tvůrčí metodu autorky. Básně působí jako barevné cáry slov, které proudí z hlavy na papír. Tento dojem umocňuje i to, že autorka používá především volných veršů.
Za hlavní téma sbírky by se snad dalo označit hledání. Svádějí k tomu i dvě básně, které celou sbírku rámují: v té první se lyrický subjekt ptá, kdo se to na něj dívá v zrcadle, kým že vlastně je. Na konci pak konstatuje, že jednou pochopíme proč a nebudeme už se na to ptát těch druhých. Ano, právě hledání vlastního já u druhých je na celé sbírce nejvíce znepokojující.
Hledá se láska, uvažuje se nad tím, jestli je zamilovanost ztrátou soudnosti, jestli soudnost ztrácíme i tehdy, podlehneme-li touze. Anebo je snad touha příslibem něhy, nadějí? Láska je spíše než pocit stav, kterého chceme dosíci. I erotika je zde prostředkem hledání, a to nejen sebe sama ve vztahu k milostnému protějšku, ale také k sobě samému – to když se mluví o masturbaci.
Autorka často pracuje s protiklady dne a noci (A pak se celý den snažíme předstírat, že nic z toho, co se v noci stalo, neexistuje), nebe a pekla. Snad právě tyto protiklady a asociace i obrazy s nimi spojené vyvolávají pocit trýznivosti, který na čtenáře z básní neustále doléhá. Trýznivý pocit skoro nepostřehnutelný, ale pořád dotírající, jakoby drápkem škrábající a čekající, kdy už se konečně objeví katarzní kapka krve.
Někdy je to snad víc než hledání tápání. Povzdech nad tím, že cesty života nemusí vést nutně do nebe, že láska nemusí být vždy šťastná, milování vždy radostné a že okamžiky jsou pomíjivé. Chvilkovou radost zažíváme během čtení básní, při jejichž psaní se autorka očividně nechala ovlivnit poetismem: vrší na sebe obrazy, které spolu souvisí snad jen pocitově, katarze žádná.
Především na rovině motivické zde můžeme pozorovat i vliv esoteriky a astrologie, jimž se Kročková věnuje (Mé nálady určuje měsíc / Podle množství hvězdného prachu / v přesýpacích hodinách / a měnících se odstínů barev duhy).
Proudy jsou slibná básnická sbírka plná emočně silných básní zabývajících se snad nejčastějším lyrickým tématem, láskou. Autorce se navíc daří psát o lásce, erotice a touze jinak, mnohdy neotřele a v nejlepším slova smyslu žensky.
Knížku si Kročková vydala vlastním nákladem, což je možná škoda. Myslím, že by se jí podařilo najít nakladatele, který by ji vydal. Redaktorovi by se pak pravděpodobně podařilo eliminovat těch několik básní, které i v debutu působí spíše jako hříchy mládí a které patří do pomyslné Pandořiny skříňky, v níž skrýváme básně, které jsou pro nás důležité, ale které bychom raději neměli zveřejňovat. Třeba proto, že se nám nepodařilo ubránit se opravdu klišovitým obratům.



Komentáře