Ráj za dveřmi nehledej - Sbírka básní (2011 - 2018)
 |
| Ilustrace: Radka Piekielnická |
Zas sytíš mě práškem z hadích jazyků
co slibují v tichosti šera
šeptají přesladce v závětří
co přeslechnout se nedá
Zas podléhám závojům z pavučin
kloboučkům bílých teček
a kouři z vodní dýmky
co mlží okna čajoven
Nevěřím náhodám
harfám a dotekům těl
nebrnkej na struny chtění
klíčovou dírkou nahlížej
ráj za dveřmi není...
Hodina výtvarné výchovy
Hodina výtvarné výchovy
Odkud se bere ta pěna
co leptá obrysy duše
já se tě na to ptám
zcela rezignovaně
jako věta bez interpunkčních znamének
vygumuj mě a rozdrol na spoustu žmolků
a hlavně mě nezapomeň sfouknout ze stolu
nechci aby mě někdo našel...
Rubikova kostka
Neměl jsem tušení že tolik stínů a zákoutí skýtá domov beznohým pavoukům kteří se bezmocně snaží vyprostit ze svěrací kazajky zatímco jejich nohy už dávno rozfoukal vítr jako řasy prvně menstruujících děvčátek zaschlé kapičky krve voní po mentolu a ty se ptáš…
Útěk z piedestalu
Když mlha teče proudem mezi prsty a dech se zadrhává o hrany stolu těla soch hledají k seskokům mosty přes navždy zpátky do mramoru Ptáci už dávno nezvou k letu andílky co zdobí stoleté hřbitovy útěky z podstavců pro odvetu přes navždy zpátky na nohy Obracím stránky a čtu si v mysli bible všech biblí salutuje nad piedestalem hlavou dolu visí a potichoučku onanuje aby naštvala bohy...
Jarní předsevzetí Chci přestat kouřit doteky a létat pouze v noci zavrnět si z pod deky pak ukotvit se v docích Chci porozumět samotě křídel sov pálených jít s blátem na botě v prachu cest zválených Chci vypouštět přetlaky a nezavařit motor anebo odletět s čápy daleko za obzor ale zrovna přiletěli a staví si hnízdo…
Studánka Tančím v myšlenkách jako baletka špičkami prstů obkresluji tvary bezhlavě padám do hlubin tříštím se skleněné kuličky prchají za duhou křišťálová studánka voní dechem lesní víly co z ní zapíjela žal borůvkovým polibkem zavírám oči plakat dovedu štěstím smutek je mrak přichází tehdy když mu to dovolíme… Poslední soud Topím se v hlubinách mezi dvěma břehy vdechuji výpary z vlastních slov střádám je tajně do vývěvy podléhám oceli co předstírá že není kov Bičuji kůži svými vlasy s úlomky šípů z toulce Artemis večeřím pokoru s příchuti spásy před bouří ticho křičí ještě víc Otvírám hroby dávných lásek jímž pohřeb nikdy nebyl vystrojen duchové v podobě tažných ptáků létají po světě bez hranic Mám chuť je postřílet a nechat vykrvácet odejít přestat se zpátky vracet a nechat pršet nové touhy z mraků vždyť je jich na tisíc… Dnešní Svět nikde nekončí dírami ve stropě chytáš druhý dech jak dlouho ještě v provazcích deště zůstaneš ležet na zádech Housenky ve vývinu kuklí se bez svých splínů aby pak mohly bez výčitek sát sladkou medovinu a říkat věci na rovinu... Teď Miluji vůni chlorofylu sladkou chuť okvětního pylu Podléhám šarmu očních víček když prší hvězdy do zorniček Včera jsem byla trochu smutná Dnes věřím klice zadních dveří A vím že slova nejsou nutná Co bude? Stačí jenom věřit… Čaj o páté Někdy je lepší mlčet polykat slova příliš mnoho chutí, barev a vůní se snadno zoškliví... Pestrá křídla rajek peří pýchy a nadutosti ega ´vždyť já jsem přece ten kdo nikdy neminul svůj cíl ten kdo se nikdy nemýlil... Vůně květin jako o pohřbu dere se přes nozdry a stoupá až do zákoutí o kterých neměl´s ani tušení pravda se schovala a co zbývá než kousek rozteklé rtuti na rtech... Samodruhá Na dně moře žijí perly svým kulatým životem ale uvnitř nic není absence hran může poskytovat jen zdánlivé bezpečí ve skutečnosti je kulatost tak kluzká že ti jen rychle proklouzne mezi prsty a pak se skutálí neznámo kam protože se nemůže žádným způsobem zaklesnout ze starého bez bolesti nikdy nevznikne nové to je zákon... Vánoční Múzy líbají konečky vlasů které se táhnou vesmírem jak struny andělských harf co nechtíc tahají nahoru a zvou ke snění o tichu zatímco v naplněném břichu Evy peříčky šimrají a formičky malých ručiček pečou vánoční cukroví Všichni už jednou jeli na koni a srdce jim bilo ve stejném rytmu prastarých bubnů tančících hadů a roztoužených těl dychtících po jablečném závinu Za okny třpytí se zamrzlé kapičky spermatu protože zaschlý sníh je polevou na perníčky pečené s láskou a opilé bradavky Múz zdobí pohárky se šampaňským místo višní s peckami protože uvnitř vždycky něco je... Slzy míří do nebe Nezbývá než čekat doufat a znovu splývat na vlnách se topit hrbit se a klopit vzývat sny touhy a naděje... pavučin závěje když se nic neděje ometat rozplétat splétat rozkládat a skládat na hřbet si nakládat Nezbývá než čekat a nechat srdce tepat na dveře občas klepat a tesat vzkazy do kmenů a aspoň trochu věřit těm proklatým dveřím a taky trochu písmenům koňským třmenům břehům bez hranic co chceš víc sta tisíc moří proplout jen sám Nezbývá než se modlit namísto útěků schoulit se znovu pod deku a stokrát za noc usínat bez tebe zhasínat knoty svíček tahat sirky zpod víček pohřbít proroctví sudiček a vytvořit svět z jedniček a dvojek... namísto stojek na hlavách v představách rybích sítí přespávají tažní ptáci proplouvat vytékat stékat a z očí navzdory gravitaci slzy míří do nebe... Měsíc v kaluži Polkni slůvko "někdy" a podívej se do kaluže ve které spí Měsíc To co hledáš bývá blíž než si myslíš Všude jsou hvězdy… Vzpomínka Kdysi jsem byla v přístavu cítím vůni moře vína medu hřebíčku skořice cedru a santalu cítím vůni krve bolesti a prázdných snů vlhkosti temný uliček a zákoutí kam se neschováš protože oni tě vždycky najdou sůl štípe na jazyku když polykáš vlastní slzy západy i východy slunce vždy znamenají že jsi ještě naživu... Jaké hranice má láska? Když snídám sušený ananas myslím na bezbřehost prostoru a lidského Bytí Jaké hranice má láska která vždy končí a začíná? Myslím na břehy lásky které nejsou vidět ale bolí... Láska se nedá vtěsnat do říčního koryta... Měla by být bezbřehá... Nekonečno Bezbřehost hladin toků osamělých řek hlas lodních sirén znám už nazpaměť A kdyby nebe padalo tak do hladin očí bouřkových mraků co srší blesky pozpátku Od počátku věků věříme v Jednotu a nevěříme sami sobě... Kolik je na nebi hvězd útěky před vlastním já jsou přímo úměrné počtu obalu od čokoládových tyčinek v odpadkovém koši počtu vykouřených cigaret na okenním parapetu v noci kdy nesvítil měsíc počtu posmrkaných papírových kapesníků s mentolovou vůní a vůbec dalším počtům protože lidé jsou zvyklí všechno přepočítávat na konkrétní cifry snad ze strachu z nejistoty potřebujeme vědět kolik měří naše novorozené dítě kolik šálků kávy si musíme dát abychom přežili den kolik lidí navštívilo naši postel za poslední dva roky kolik peněz máme aktuálně k dispozici na účtu kolik panáků musíme vypít abychom přestali cítit bolest kolik slov dokážeme zneužít k propagaci vlastního chtění kolik myšlenek nám denně proteče mezi prsty kolik snů dokážeme proměnit ve skutečnost kolik víry stačí nemocnému k uzdravení kolik dnů nám ještě zbývá… Macerát Ve smyčkách času uvízli jsme navždy S hlavami nad hladinou Lokáme anaerobně zkvašené pravdy Dusíme se vinou Prahneme po odpuštění Ztrácíme vzpomínky vytesané do náhrobních kamenů a matrik Možná jsme chtěli víc… Tkaničky v usmívajících se botách se žralokem Mají o poznání lepší náladu než ležaté osmičky v Hawkingových knihách Protože věří tomu že nedaleko pod jazykem Proudí krev a tepe pradávný rytmus ,ta dam ta dam ta dam, Paní Kadrnošková klepe koberce se šátkem na hlavě Pod kterým ukrývá sny o koupání v moři s tajemným cizincem který se ani trochu nepodobá zploditeli jejich tří synů Žádný nechce být králem Státy boří své hranice které se jako ostnaté dráty ovíjejí kolem bosých chodidel pravdy Už tolikrát ji upálili a přesto je pořád mezi námi v rozpoznatelné podobě A když si s láskou hraje na schovávanou pak nám andělé tajně podstrkují naději v podobě macerátu Víra v homeopatickém ředění bublá v láhvi se vzkazem pro příští generace Džin šel na pivo Aladinova lampa se pod nánosem prachu a hlíny propadá do země Někdo nechal otevřené dveře… Mosty Jako když kousneš do citronu Odfoukneš z dlaně Kristovu řasu Provlékneš ouškem jehly včerejší den Sešiješ záplatou trhající se hranice nevědomí Tichounce vypustíš z balónku vzduch Ten kdysi dýchal jsi schoulený v neřesti Kráčeje po stopách k svým zadním dveřím Jistým jak kolovrat Saturnských principů Tasil jsi jako vždy činy a mlčením Jsou věci, které se nezmění... Vzpomeň si na soutok ohně a ledu Na břehy s nánosy zbahněné splíny Kdyby čas zpomalil a slzy zkameněly Stvořili bychom dva mosty mezi našimi světy Ten jeden právě spí…
Inferno Monotónní litanie na téma partnerský vztah gregoriánský chorál co křtí nově zrozenou soběstačnost vagóny nedůvěry a drobné kostky zadních vrátek ve formě puzzle z loňské povánoční výprodeje vysoká škola přehazování výhybek směr peklo pouze tam protože cesta zpátky vede jedině za dobrý skutek v pohádkách a na nebe se včera zapomnělo... To jenom možná sněží peří z duchny protrhnuté způsobem kterým se trhají pouze latexové kondomy fňukání kdy není poznat zda je příčinou sedřená kůže z bičování nebo elektrické šoky přímo do jazyka naříkat jde i slovy obalenými do směsi na cukroví kterou tvoří úlomky smíchu, molekuly slz, kapičky poševního sekretu, menstruační krve, mikrogramy sušeného spermatu a větší než malé množství rulíku zlomocného poručit hladícím rukám aby změnily směr je stejně těžké jako postavit se rovně nebo vyrovnat závaží na vahách a touha dotýkat se ptačích per pomalu odumírá spolu s potřebou dočasně růst do šířky a Sněhurka se probouzí z kómatu i bez prince... Ručičky hodin stávkují a je možné je zastavit slepě jen po hmatu anebo možná pouhým hnutím mysli ztráty a nálezy statisticky číslí kvanta myšlenek které se točí v koloběhu bytí vysavač snů odbarvuje duhu líp než žíravina a s hlavou v slzách utopenou je možné jen bez nároku na vlastnictví držet sny nad vodou…
Rubikova kostka
Neměl jsem tušení že tolik stínů a zákoutí skýtá domov beznohým pavoukům kteří se bezmocně snaží vyprostit ze svěrací kazajky zatímco jejich nohy už dávno rozfoukal vítr jako řasy prvně menstruujících děvčátek zaschlé kapičky krve voní po mentolu a ty se ptáš…
Útěk z piedestalu
Když mlha teče proudem mezi prsty a dech se zadrhává o hrany stolu těla soch hledají k seskokům mosty přes navždy zpátky do mramoru Ptáci už dávno nezvou k letu andílky co zdobí stoleté hřbitovy útěky z podstavců pro odvetu přes navždy zpátky na nohy Obracím stránky a čtu si v mysli bible všech biblí salutuje nad piedestalem hlavou dolu visí a potichoučku onanuje aby naštvala bohy...
Jarní předsevzetí Chci přestat kouřit doteky a létat pouze v noci zavrnět si z pod deky pak ukotvit se v docích Chci porozumět samotě křídel sov pálených jít s blátem na botě v prachu cest zválených Chci vypouštět přetlaky a nezavařit motor anebo odletět s čápy daleko za obzor ale zrovna přiletěli a staví si hnízdo…
Studánka Tančím v myšlenkách jako baletka špičkami prstů obkresluji tvary bezhlavě padám do hlubin tříštím se skleněné kuličky prchají za duhou křišťálová studánka voní dechem lesní víly co z ní zapíjela žal borůvkovým polibkem zavírám oči plakat dovedu štěstím smutek je mrak přichází tehdy když mu to dovolíme… Poslední soud Topím se v hlubinách mezi dvěma břehy vdechuji výpary z vlastních slov střádám je tajně do vývěvy podléhám oceli co předstírá že není kov Bičuji kůži svými vlasy s úlomky šípů z toulce Artemis večeřím pokoru s příchuti spásy před bouří ticho křičí ještě víc Otvírám hroby dávných lásek jímž pohřeb nikdy nebyl vystrojen duchové v podobě tažných ptáků létají po světě bez hranic Mám chuť je postřílet a nechat vykrvácet odejít přestat se zpátky vracet a nechat pršet nové touhy z mraků vždyť je jich na tisíc… Dnešní Svět nikde nekončí dírami ve stropě chytáš druhý dech jak dlouho ještě v provazcích deště zůstaneš ležet na zádech Housenky ve vývinu kuklí se bez svých splínů aby pak mohly bez výčitek sát sladkou medovinu a říkat věci na rovinu... Teď Miluji vůni chlorofylu sladkou chuť okvětního pylu Podléhám šarmu očních víček když prší hvězdy do zorniček Včera jsem byla trochu smutná Dnes věřím klice zadních dveří A vím že slova nejsou nutná Co bude? Stačí jenom věřit… Čaj o páté Někdy je lepší mlčet polykat slova příliš mnoho chutí, barev a vůní se snadno zoškliví... Pestrá křídla rajek peří pýchy a nadutosti ega ´vždyť já jsem přece ten kdo nikdy neminul svůj cíl ten kdo se nikdy nemýlil... Vůně květin jako o pohřbu dere se přes nozdry a stoupá až do zákoutí o kterých neměl´s ani tušení pravda se schovala a co zbývá než kousek rozteklé rtuti na rtech... Samodruhá Na dně moře žijí perly svým kulatým životem ale uvnitř nic není absence hran může poskytovat jen zdánlivé bezpečí ve skutečnosti je kulatost tak kluzká že ti jen rychle proklouzne mezi prsty a pak se skutálí neznámo kam protože se nemůže žádným způsobem zaklesnout ze starého bez bolesti nikdy nevznikne nové to je zákon... Vánoční Múzy líbají konečky vlasů které se táhnou vesmírem jak struny andělských harf co nechtíc tahají nahoru a zvou ke snění o tichu zatímco v naplněném břichu Evy peříčky šimrají a formičky malých ručiček pečou vánoční cukroví Všichni už jednou jeli na koni a srdce jim bilo ve stejném rytmu prastarých bubnů tančících hadů a roztoužených těl dychtících po jablečném závinu Za okny třpytí se zamrzlé kapičky spermatu protože zaschlý sníh je polevou na perníčky pečené s láskou a opilé bradavky Múz zdobí pohárky se šampaňským místo višní s peckami protože uvnitř vždycky něco je... Slzy míří do nebe Nezbývá než čekat doufat a znovu splývat na vlnách se topit hrbit se a klopit vzývat sny touhy a naděje... pavučin závěje když se nic neděje ometat rozplétat splétat rozkládat a skládat na hřbet si nakládat Nezbývá než čekat a nechat srdce tepat na dveře občas klepat a tesat vzkazy do kmenů a aspoň trochu věřit těm proklatým dveřím a taky trochu písmenům koňským třmenům břehům bez hranic co chceš víc sta tisíc moří proplout jen sám Nezbývá než se modlit namísto útěků schoulit se znovu pod deku a stokrát za noc usínat bez tebe zhasínat knoty svíček tahat sirky zpod víček pohřbít proroctví sudiček a vytvořit svět z jedniček a dvojek... namísto stojek na hlavách v představách rybích sítí přespávají tažní ptáci proplouvat vytékat stékat a z očí navzdory gravitaci slzy míří do nebe... Měsíc v kaluži Polkni slůvko "někdy" a podívej se do kaluže ve které spí Měsíc To co hledáš bývá blíž než si myslíš Všude jsou hvězdy… Vzpomínka Kdysi jsem byla v přístavu cítím vůni moře vína medu hřebíčku skořice cedru a santalu cítím vůni krve bolesti a prázdných snů vlhkosti temný uliček a zákoutí kam se neschováš protože oni tě vždycky najdou sůl štípe na jazyku když polykáš vlastní slzy západy i východy slunce vždy znamenají že jsi ještě naživu... Jaké hranice má láska? Když snídám sušený ananas myslím na bezbřehost prostoru a lidského Bytí Jaké hranice má láska která vždy končí a začíná? Myslím na břehy lásky které nejsou vidět ale bolí... Láska se nedá vtěsnat do říčního koryta... Měla by být bezbřehá... Nekonečno Bezbřehost hladin toků osamělých řek hlas lodních sirén znám už nazpaměť A kdyby nebe padalo tak do hladin očí bouřkových mraků co srší blesky pozpátku Od počátku věků věříme v Jednotu a nevěříme sami sobě... Kolik je na nebi hvězd útěky před vlastním já jsou přímo úměrné počtu obalu od čokoládových tyčinek v odpadkovém koši počtu vykouřených cigaret na okenním parapetu v noci kdy nesvítil měsíc počtu posmrkaných papírových kapesníků s mentolovou vůní a vůbec dalším počtům protože lidé jsou zvyklí všechno přepočítávat na konkrétní cifry snad ze strachu z nejistoty potřebujeme vědět kolik měří naše novorozené dítě kolik šálků kávy si musíme dát abychom přežili den kolik lidí navštívilo naši postel za poslední dva roky kolik peněz máme aktuálně k dispozici na účtu kolik panáků musíme vypít abychom přestali cítit bolest kolik slov dokážeme zneužít k propagaci vlastního chtění kolik myšlenek nám denně proteče mezi prsty kolik snů dokážeme proměnit ve skutečnost kolik víry stačí nemocnému k uzdravení kolik dnů nám ještě zbývá… Macerát Ve smyčkách času uvízli jsme navždy S hlavami nad hladinou Lokáme anaerobně zkvašené pravdy Dusíme se vinou Prahneme po odpuštění Ztrácíme vzpomínky vytesané do náhrobních kamenů a matrik Možná jsme chtěli víc… Tkaničky v usmívajících se botách se žralokem Mají o poznání lepší náladu než ležaté osmičky v Hawkingových knihách Protože věří tomu že nedaleko pod jazykem Proudí krev a tepe pradávný rytmus ,ta dam ta dam ta dam, Paní Kadrnošková klepe koberce se šátkem na hlavě Pod kterým ukrývá sny o koupání v moři s tajemným cizincem který se ani trochu nepodobá zploditeli jejich tří synů Žádný nechce být králem Státy boří své hranice které se jako ostnaté dráty ovíjejí kolem bosých chodidel pravdy Už tolikrát ji upálili a přesto je pořád mezi námi v rozpoznatelné podobě A když si s láskou hraje na schovávanou pak nám andělé tajně podstrkují naději v podobě macerátu Víra v homeopatickém ředění bublá v láhvi se vzkazem pro příští generace Džin šel na pivo Aladinova lampa se pod nánosem prachu a hlíny propadá do země Někdo nechal otevřené dveře… Mosty Jako když kousneš do citronu Odfoukneš z dlaně Kristovu řasu Provlékneš ouškem jehly včerejší den Sešiješ záplatou trhající se hranice nevědomí Tichounce vypustíš z balónku vzduch Ten kdysi dýchal jsi schoulený v neřesti Kráčeje po stopách k svým zadním dveřím Jistým jak kolovrat Saturnských principů Tasil jsi jako vždy činy a mlčením Jsou věci, které se nezmění... Vzpomeň si na soutok ohně a ledu Na břehy s nánosy zbahněné splíny Kdyby čas zpomalil a slzy zkameněly Stvořili bychom dva mosty mezi našimi světy Ten jeden právě spí…
Inferno Monotónní litanie na téma partnerský vztah gregoriánský chorál co křtí nově zrozenou soběstačnost vagóny nedůvěry a drobné kostky zadních vrátek ve formě puzzle z loňské povánoční výprodeje vysoká škola přehazování výhybek směr peklo pouze tam protože cesta zpátky vede jedině za dobrý skutek v pohádkách a na nebe se včera zapomnělo... To jenom možná sněží peří z duchny protrhnuté způsobem kterým se trhají pouze latexové kondomy fňukání kdy není poznat zda je příčinou sedřená kůže z bičování nebo elektrické šoky přímo do jazyka naříkat jde i slovy obalenými do směsi na cukroví kterou tvoří úlomky smíchu, molekuly slz, kapičky poševního sekretu, menstruační krve, mikrogramy sušeného spermatu a větší než malé množství rulíku zlomocného poručit hladícím rukám aby změnily směr je stejně těžké jako postavit se rovně nebo vyrovnat závaží na vahách a touha dotýkat se ptačích per pomalu odumírá spolu s potřebou dočasně růst do šířky a Sněhurka se probouzí z kómatu i bez prince... Ručičky hodin stávkují a je možné je zastavit slepě jen po hmatu anebo možná pouhým hnutím mysli ztráty a nálezy statisticky číslí kvanta myšlenek které se točí v koloběhu bytí vysavač snů odbarvuje duhu líp než žíravina a s hlavou v slzách utopenou je možné jen bez nároku na vlastnictví držet sny nad vodou…
Komentáře