Barevná
Dnes ráno těsně před probuzením
jsem se naladila na zcela jinou frekvenci než je ta při které
usínám. Teprve tehdy dokážu vnímat, že jsem pokaždé jiným
člověkem. Usínám jako larva a probouzím se jako motýl a přesto
jsem to stále já. Jsem bílá a přesto barevná. Tohle není
báseň, zdání klame, slova mohou být vedle sebe ve větách, za
kterými nikdy nechybí tečka. Mohlo by následovat, že máme doma
křečka, ale my ho doma nemáme. Teď lžu. Mohu si dovolit lhát?
Ano, jsem člověk. Lidé klamou a nejhorší je, když klamou sami
sebe. A nedělají to záměrně. Proč se tedy tvrdí, že
nevědomost je sladká? Život je jen pestrá mozaika tvořená
zhmotnělými slovy, která už kdysi někdo vyslovil. Všechny ty
pravdy, lži, důvody, křivdy, naděje a příčiny, všechny ty
lásky, vášně, polibky a posmrkané kapesníčky, ztráty, setkání
třetího druhu, nenávistné pohledy, rozpolcené svědomí i
chybějící sebevědomí, rozbitá zrcadla a křivé úsměvy, zdání
o stmívání při čekání na svítání, všechny ty stížnosti a
přesvědčení, marné snahy o začlenění, anarchie, systémy,
touha po dokonalosti. Všechny ty zlosti, rozprášené kosti v
bezbřehosti. Všechna ta jablka s otisky zubů Evy, protože není
možné, aby dopustila, že by si Adam kousl jako první. Kdo
namaloval rajskou zahradu? Mohlo to být autistické dítě! Třeba
mělo okousané pastelky s polámanými špičkami, třeba ztratilo
strouhátko nebo mu je snědla kočka. Mám ráda pastelky, kočky,
oheň v krbu, děti, které jsou více než malými lidmi, mám ráda
vodu a vítr, sněhové vločky na konečcích prstů a hořkou chuť
na jazyku. Mám ráda hory, skály, louky, potůčky a lesy. Mám
ráda celý barevný svět tvořený z mnoha dílků skládanky.
Všude je spousta barevných čísel, slov a vět. A Bůh je
chameleon v krabičce od lentilek.
(2016)
 |
| Zdroj foto: Pixabay |
Autor: Taťána Kročková
Komentáře