Poslední den na Zemi - povídka

Muž se potácí na okraji chodníku jako ulepená láhev vodky na samém okraji stolu. Jen se rozlít. Kdyby se Jozek rozlil, zkropil by svou krví celou ulici. Svou krví plnou ukrajinské vodky, kterou mu donesla Toňa, jako to ostatně dělávala každé ráno ve snaze se mu zavděčit. Nikdy o ni nestál, ale potřeboval všechno to, co mu nabízela. 

Co vlastně zbylo z jeho života? Ze života tolik naplněného vášní, humorem a úspěchem? Dnes už nic. 

Narazí do kočárku, který mu připomíná směšnou kosmickou loď, a uhýbá pohledem před pozvednutým obočím mladé maminky s výrazně rudými rty a dlouhými nalakovanými nehty. Připomíná mu Kirké z jeho snů. Otřepe se úzkostí a zamumlá omluvu. Potácí se dál. Od rána má v žaludku žiletky. Dělá se mu zle. Ze života, ze sebe samotného, ale i z okolního světa. Chtěl se už dávno zabít, ale stále nepřišel na to jak. Možná je na to příliš velký zbabělec, anebo stále doufá, že v sobě ještě třeba objeví odvahu žít.

“Můžete nám prosím ukázat váš průkaz totožnosti? Haló, pane! Je vám něco? On nám tady snad zkolabuje! Asi přebral... Zavolejte někdo záchranku! On zvrací!” Najednou je všude plno krve.

Jozek zmateně registruje zvuky. Věty různých lidí. Ale nemá ani páru o tom, kdo co vlastně říká. Všechno mu splývá v jediný barevný proud připomínající krvavě rudého hada, který se kroutí na všechny strany a syčí slova, hlásky, útržky hlásek a nakonec už jen buňky ticha. Konečně. Teď jsem umřel a budu mít klid.

Jsem to já, anebo někdo jiný? Kde to jsem? Proč se cítím najednou tak lehký? Jozek se kolem sebe začíná rozkoukávat a náhle vidí vše jasněji. Alespoň má ten dojem. Je to však tolik zvláštní a jiné. Zjišťuje, že necítí žádnou tíhu svého těla a může nahlížet na okolní svět ze zcela jiné perspektivy než jaká byla ta, na kterou byl doposud zvyklý. Nejzajímavější je, že má pocit, jako by byl pouhým pozorovatelem nějakého filmu. Všimá si detailu na uniformě strážníka, cítí vůni ženy s blond vlasy v drdolu, která se sklání nad jeho tělem. Ta žena má uniformu záchranářky. Jozek si uvědomí, že pozoruje svoje tělo z výšky. Má zakrvácené staré manšestrové sako a leží jako mrtvola. Pokud jsem mrtvý, jak je možné, že všechno vnímám? Anebo je to jenom sen?

Jozek přichází na to, že se může vznášet a proplouvat vzduchem, ale vadí mu, jak moc jsou jeho pohyby neohrabané. Jakmile si usmyslí, že se může vznést do vzduchu, tak se i stane. Ve chvíli, kdy se začíná příliš vzdalovat od svého těla, pociťuje strach. Jeho myšlenka ho vždy opět přivede zpět. Pozoruje, jak jeho tělo nakládají do vozu rychlé záchranné služby, zapínají houkačku a ujíždějí pryč. Asi do nemocnice... To znamená, že nejsem mrtvý, pomyslí si zklamaně. Něco jej stále drží poblíž těla. Jakmile se chce vzdálit a podívat se jinam, přepadne jej silná úzkost. Ta blonďatá lékařka je stále u něj a rozdává instrukce. 

Na chodníku je krev. Kolem postávají lidé. “Byl úplně ožralý, asi nějaký bezdomovec,” říká někdo. Jozek ucítí prudký pohyb, který se podobá silnému tlaku vzduchu a ocitá se v sanitce. Je tam šero. Vnímá silnou bolest ve svém těle. Ztrácí se sám v sobě. Slyší okolní hlasy:  “Naskočil nám! Jedeme!” 

Vnímá další nesouvislý šelest a nepříjemný tlak, pak bolest. 

“Pane Coufale, slyšíte nás?” 

Lékařka voní po růžích. Chce se jí podívat do očí, ale nejde to. Opět pluje prostorem, na jehož konci zaregistruje světlo. To světlo jej láká k sobě. Chce se dostat k němu. Nic mu přece nemůže bránit v jeho cestě. V dálce spatří obrysy dvou postav. Jedna je větší, ta druhá malinká. Chce se přiblížit, protože tuší….. a tak moc se na to setkání těší! Ale náhle ho odnáší vzduchový vír zpátky. Ten kolotoč se už nedá zastavit a pohybuje se stále rychleji a rychleji. A zase ten tlak a bolest. Ne! Já už nechci zpátky!

Tělo Jozka Coufala leží na operačním sále. Nad hlavou mu svítí světlo ze zářivek. Duše vznášející se nad tělem vnímá ticho, které občas doprovází cinkání, jako když mu maminka šila kalhoty, když byl malý a občas vzala nůžky, aby ustřihla nit. Jozek ale neví, že leží na operačním sále, a že to cinkají chirurgické nástroje. Ticho s drobným cinkáním však netrvá dlouho. Ozývají se hlasy, občas i lehký zvonivý smích, ve kterém zaznívá úleva a potřeba odlehčit celou situaci. Sem tam nějaký vtípek, povrchní konverzace s příslibem dobrého oběda a konečného odpočinku lékařů na bowlingu večer s přáteli. Dělají svou práci dobře, ale hrabat se v živém mase je pro ně rutina.

“Tak, hotovo! Můžeme šít.” 

O dva měsíce později v psychiatrické léčebně (z pohledu Jozka)

“Já si nedovedu představit, že jsem to přežil. Konečně jsem měl šanci umřít a neumřel jsem. Těšil jsem se, že tohle bude můj poslední den na Zemi. Boha jsem neviděl. Pomalu jsem i zapomněl na všechno, co jsem vlastně viděl. Ale já neměl jenom oči, cítil jsem i vůni a slyšel zvuky. Můj mozek to zvládal bravurně,” vyprávím  někomu nahlas. 

“Slečno Dvorská,...můžu vám říkat Kateřino?” začíná opatrně psychoterapeutka a posouvá si brýle na nose. Voní jinak než ta záchranářka. Je starší, ale pořád atraktivní. Bruneta. S pihami na nose a nahých pažích, na kterých jí cinkají náramky. Nehty má upravené. Proč mě oslovuje jako ženu? Zbláznil jsem se? Podívám se z výšky na své tělo a strnu hrůzou. Na křesle v polosedě odpočívá mladá žena. Je krásná. Má zavřené oči a vypadá jako Šípková Růženka. Kde je moje tělo? Tak přece jsem umřel. 

“Co nám to děláte?” pokračuje bruneta. “Kateřino, proč mi náhle odpovídáte v mužském rodě?” zeptá se tak nesmyslně, jak nesmyslné mi momentálně připadá tikání hodin na stěně, které jsou záměrně vyrobeny v retro stylu tak, aby ladily s interiérem její pracovny. Co tady sakra dělám? Opravdu nechci skončit jako postava z béčkových filmů vyprávějících o tom, jak se mužský hrdina přes noc promění v ženu, aby zakusil úskalí života slabšího pohlaví, které se nakonec prokáže jako to silnější. Mám žízeň! Chci vodku od Toni… anebo ne, chci zase svoji whisky, která má říz...

Co mi to Bůh dělá? Mám v něj uvěřit? Dostal jsem šanci začít nový život v mladém ženském těle, protože jsem si nevážil svého života jako Jozek Coufal? Ten Jozek Coufal, který zavinil smrt svého syna? Ten Jozek Coufal, který odešel žít do ústraní chalupy, kterou mu vypálila zkažená zdrogovaná mládež, která vlastně není o moc lepší než on sám? Ten Jozek Coufal, který skončil na ulici města s protřelým názvem, spící s bezdomovci a hádající se o každý hlt vodky či levného krabicového vína? Ten Jozek Coufal, kterého se snažila spasit jistá Toňa, jejímž jediným cílem bylo činit ho šťastným a dělat vše, co mu na očích viděla? Toňa, která mu ještě před dvěma týdny u sebe doma ve vaně drhla záda a schválně si vzala velký výstřih, ze kterého jí vypadla dvě obrovská těžká ňadra, jež ho, bezbranně sedícího ve vaně, bouchala do obličeje jako dva boxovací pytle, které mu kdysi doma visely v garáži než se to stalo s jeho synem, s Tomášem...

Jsem duše, která nezmizí. Vymažte mi někdo vzpomínky z hlavy! Nechci nic vědět! Nejsem. Ano, nejsem! Chci nebýt! Marně hledám, prodírám se tím vším balastem. Hledám svůj život! Smím si ho vymyslet? Mám jít do kostela? Nikdy jsem v Boha nevěřil. Za poslední rok svého života jsem jeho jméno volal asi tisíckrát. Tohle je nějaká zlá noční můra. Kdo je ta Kateřina? Kateřina Dvorská? Co je sakra zač ta Kateřina Dvorská?! 

“Pohodlně se opřete a zavřete oči, Kateřino. Budete poslouchat můj hlas. Nemusíte se ničeho bát, cítíte se velmi příjemně. Vnímejte světlo a teplo, které je všude kolem vás. Jste v bezpečí,” říká mi terapeutka. Ta brunetka s brýlemi na nose. Voní jako Mata Hari. Já totiž vím, jak voní Mata Hari. Ta děvka. Kdysi jsem ji znal. Začínám se propadat hlouběji. Někam, kde je mi moje existence lhostejná. Někam, kde nejsem. Tam bude dobře, předpokládám...

“Zkuste se uvolnit a na nic nemyslete. Procházíte se po mořském pobřeží a posloucháte šumění vln. Líbí se vám zvuky racků, jsou tak příjemné a uklidňující. Jste doma. Zeptám se vás - jak se jmenujete?” ptá se mě vytrvale brunetka, která zřejmě dělá jen svou práci. Ani nevím, jestli jí na mě doopravdy záleží. A taky nevím, jestli ještě zůstala ta krev tam venku na chodníku. Asi už to bude delší dobu, co mě odvezli do nemocnice, ale splývá mi to. Zdá se mi, jakoby se to stalo včera. Možná jsem byl celou dobu mimo sebe…

“Tati! Tatínku! Kde jsi?” slyším Tomášův hlas někde v dálce ve své hlavě. Nechci to poslouchat. Nechci to poslouchat! Neklidně se zavrtím a bruneta to ví. Pokouší se mě snad hypnotizovat. Nevím, co dělá, ale zcela jí podléhám. Jejímu hlasu. Jsem na pobřeží a ona se tolik snaží, aby mi bylo dobře. Ptala se mě, jak se jmenuji. Jak se vlastně jmenuji? 

Já nevím!” vyhrknu. Špatně, špatně. Jak se jmenuji? Rád bych jí řekl, že Jozek Coufal, ale ona očekává něco zcela jiného. Co vlastně máme dělat? Plnit očekávání druhých? Anebo ta svá? 

“Podívejte se na své nohy,” řekne mi. Podívám se. Vidím bosé nohy v písku, je to fajn a tak jí o tom řeknu. Možná čeká, že budu mít narudo nalakované nehty Kateřiny Dvorské, ale toho se ode mě nedočká. Tam v dálce umírá racek, možná si to jen myslím. Tam, kde jsem, je místo i pro smrt. Vždycky bylo. Proč bych si nemohl trochu zašpásovat? Jsem přece herec! Třeba si vymyslím, že pro mě přiletělo UFO, a tím ji zcela zmatu. Ale ona má nade mnou moc. Znovu mě konejší a dokonce mi přihrála i ostrov. Ptá se, jak se tam cítím, a zda chci pryč. Tak to nechci, ani náhodou. Chci zůstat tady a být sám… na ostrově...

Cítím, jak je moje tělo těžké. Možná jí tady usnu. Ona je teda cvokařka? Řekl mi to předtím vlastně někdo? Myslím, že má na tričku nějakou cedulku. Možná bych mohl zase chodit do práce. Třeba by bylo fajn zase začít žít. Já se tolik snažil o to, aby ten den, ve kterém jsem se díval na oblohu, byl můj poslední den mého života na Zemi! Každý večer jsem se loučil a nechtěl se už ráno probudit. Připadal jsem si tak starý. Ale teď...je to jiné. Propadám se do hlubin smyšleného moře. Moře temného jako je moje duše. Slyším hudbu. Vždycky jsem miloval Mozarta, je tak povznášející. A co Bach? Ten taky, samozřejmě. Cítím se opravdu dobře. Ale co když se budu muset vrátit? Vrátit se zpátky na zem...

“Jak se jmenujete?” slyším už posté, stále stejnou otázku. Ona bude asi vážně dobrá. Někde jsem slyšel, že ženy vydrží všechno. To muži jsou prý srabi. Mamánci. Chlapci, co brečí tajně ve snech, protože to neumí ve chvíli, kdy je to potřeba. Páč si hrají na hrdiny. Ale já si na hrdinu nikdy nehrál. Brečel jsem, když mi umřel kluk. Chtěl bych ho vidět. Tomáši, kde jsi? Ozvi se mi?

“Jak se jmenujete?” slyším po stoprvé. Co jí mám říct? 

“Tati, řekni jí pravdu! Tati, řekni jí pravdu,” slyším z velké dálky. Není to hlas mého syna Tomáše, jehož smrt jsem zavinil, ale je to moje myšlenka. Stejně vím, že Tomáš je tady se mnou. A vždycky bude...

“Jmenuji se Kateřina Dvorská,” slyším říkat ženský hlas z hloubi svého těla, který odpovídá terapeutce na její opakovaný dotaz. V tu chvíli vnímám všechny Kateřininy pocity a propojuji je s těmi mými. Panebože, je tohle vůbec možné?! Jímá mě hrůza…

“Proč jste tady?” ptá se mě terapeutka. 

“Já… chtěla jsem se zabít.”

“Jaký jste k tomu měla důvod?” pokračovala bruneta.

“Připadala jsem si zbytečná.” 

“V čem?”

“Ve všem… ”

“Kolik je vám let?”

“Dvacet čtyři.”

“Jak si představujete váš další život?”

Mlčím.

“Jak byste si představovala váš život, kdybyste se mohla znovu narodit?” padla trochu jiná otázka.

“Chtěla bych… udělat něco užitečného, třeba pro zvířata, a taky pro lidi...” mluví jako malá holčička, kterou někdo přihlásil do soutěže krásy. 

“A proč to neuděláte? Ještě pořád můžete…” podotýká terapeutka zcela naivně. Tak jednoduše.

“Já nevím…. “ polkne a vzápětí se její tvář zkřiví vztekem. “Myslíte si, že jen tak odsud odejdu, vyjdu ze dveří do toho chaosu, a začnu hned konat?!”

Kateřina Dvorská cítí opravdový vztek. Ale zlobí se hlavně sama na sebe. A já, Jozek v jejím těle, ten vztek moc dobře vnímám. Říkám si, jak mohla takhle promarnit svůj mladý život, taková krásná mladá holka? Nechápu to. Proč to udělala? Jen pro ten silný pocit, který mě nutí okamžitě opustit její tělo, protože se to nedá vydržet? Takhle zle jsem se cítil jen tehdy, když mi umřel můj syn Tomáš. Té holce nezemřel nikdo. Ale její malomocná duše se pomalu rozpadá na kousky. Zajímá mě, jestli ona ví, že jsem u ní tak blízko. Jestlipak to vůbec tuší... Jsme tak vedle sebe navzájem, a přitom naše životy k sobě nepatří. 

“Myslím, že bude stačit první krok k tomu, abyste nechala svou minulost za sebou a začala žít svůj nový život,” říká terapeutka. 

“Můžu se o to pokusit…” odpovídá Kateřina nejistě. Ale myslí si své…

***

Jozek se na křesle neklidně vrtí. Slyší terapeutku, jak promlouvá k mladé sebevražedkyni, slečně Kateřině Dvorské, v jejímž těle se momentálně nachází jeho temná, zmučená duše. Podobné se setkává s podobným. Možná proto se jejich duše setkaly...

Pamatuje si krev na chodníku, pachuť vodky na jazyku a svou touhu zažít poslední den na Zemi. Pamatuje si lítost a výčitky ve chvíli, kdy mu v náruči umíral jeho osmiletý syn Tomáš, kterého srazilo auto, když přebíhal cestu směrem k němu. Ke svému tátovi, kterého už tak dlouho neviděl. 

Pamatuje si, jak náhle skončila jeho kariéra úspěšného divadelního a seriálového herce, když ho média roznesla na kopytech a on se stáhl do ústraní. 

Pamatuje si tučné titulky v bulváru, všechny ty ženy, které navštívily jeho postel, odchod životní partnerky Nadi. A to, že neměl čas na svého syna. To, že pil jako duha. 

A pak jeho život skončil. Dům nechal přepsat na Naďu, peníze poslal různým organizacím a všude tam, kde to bylo potřeba. Zbytek prochlastal, a to důkladně. Občas přespával v rozpadlé chalupě po babičce. 

Byl závislý na alkoholu, toulal se po lesích, spal opilý na ulici. Vyhýbal se lidem a oni jemu. Jeho existence byla zbytečná...

Terapeutka si odkašlala. Zvuk vycházející z jejího hrdla prořízne Jozkovy vzpomínky. Ale ještě nenastal ten správný čas se vrátit. Jozek je stále ve stavu, kdy realitu nevnímá. Ještě pořád si není jistý tím, kdo doopravdy je a jak má žít. Zážitek s Kateřinou mu do jisté míry otevřel oči. Ale je třeba udělat ještě něco… Potřebuje mluvit se svým synem Tomášem…

Matně vzpomíná, že si spolu povídali, když byl v komatu poté, co jej našli ve velmi špatném stavu na ulici. Byl namol opilý, zničený a praskl mu žaludeční vřed. Teď neví, zda umřel a jako duch bloudí světem. Neví, zda je dosud v komatu a čeká na to, až se možná jednou probudí, anebo už se z toho všeho dostal a bloudí v deliriu na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny v rámci odvykací léčby. Neví, kdo je čtyřiadvacetiletá Kateřina Dvorská, se kterou právě mluvila psychoterapeutka. Chce si na to vzpomenout! Stále se pohybuje v jakémsi mezisvětě, na lehátku psychiatrické léčebny, zřejmě i pod sedativy. Slyší hudbu, která prostupuje každou jeho buňkou. A pak... spatří svého mrtvého syna, Tomáše...

“Táto, chtěl jsem ti jen říct, aby sis nic nevyčítal. Nemůžeš za to. A ty řeči o tom, že jsem stále s tebou, a že se zase jednou setkáme se prostě povídají. Ale pravda je tak jednoduchá, že se nedá slovy vypovědět. Pravda je tak hluboká, tam na dně toho oceánu, kde se rodí nový život, a kde na břehu umírá racek. Víš, táto, já už vlastně nejsem ani Tomáš. Já jsem ty, asi tak stejně, jako ty jsi Kateřina. My to prostě nechápeme, ale to jediné, co nás tady drží, je myšlenka,” řekl Tomáš, aniž pohnul svými rty. 

Jozek se úlevou rozpláče… jeho hrozný, poslední den života na Zemi, který trval řadu dlouhých měsíců, je u konce. 

Když vychází z pracovny MUDr. Renáty Matonohové, která byla nejlepší psychiatričkou jihomoravského kraje, alespoň pokud se to tak dá říct, stačí zaregistrovat pootevřené dveře vedlejší terapeutické místnosti. V křesle sedí mladá, asi tak čtyřiadvacetiletá žena, s dlouhými rozpuštěnými vlasy a zvláštním úsměvem. Psychiatrička Renáta, která Jozka chodbou doprovází, je postarší blondýnka s přísným drdolem. Pozdraví svou kolegyni, která stojí ve dveřích místnosti, kolem níž procházeli. Její kolegyně je brunetka s brýlemi a pihami na pažích, na kterých cinkají náramky. Na tričku se jí zaleskne cedulka. PhDr. Taťána Svobodová. Jozek ji dobře zná...

“Renátko, zajdeme si na oběd? Zrovna jsem skončila terapii se slečnou Dvorskou,” ozývá se Taťána medovým hlasem. Renata jí přikývne a vede Jozka chodbou za výrazného klapotu svých vysokých podpatků. Klap, klap. Jozek se ještě stačí ohlédnout. Jeho zrak zamíří k otevřeným dveřím. Chce si prohlédnout Kateřinu. Chce ji uvidět zvenčí. Zevnitř ji už totiž dobře zná...

O devět měsíců později na pivu s Bohem

“Mám pocit, že jsem to už jednou zažil,” vypráví pětačtyřicetiletý muž v hospodě u piva. Pracuje jako sociální pracovník v nízkoprahovém klubu a má svou práci rád. I když není mediálně známý a nemá moc peněz, jeho život je šťastný a má dost času věnovat se svému synovi Tomášovi, který se už pomalu rozhoduje, jakou střední školu si vybere.

“Jozku, co jsi zažil?” starý muž, kterému moudrost kouká z očí, Jozkovi rozumí. Sedí s ním u jednoho stolu. Ptá se upřímně. Zažil už totiž ledacos. Jozek Coufal vypráví: 

“V tu danou chvíli jsem si myslel, že jsem umřel na chodníku jako úplná troska. Zůstala po mně jen kaluž krve. Pak jsem měl nějaké halucinace a najednou jsem zase tady! Prostě mě propustili z nemocnice a vím, že se Naďa ke mně už nevrátí, ale aspoň mám Tomáše. Je to skvělý kluk a jsem na něho pyšný. A já prostě vím, že jsem z něj vychoval dobrého člověka. Rád vzpomínám, jak jsme chodili na ryby nebo jak jsem ho učil hrát šachy. Ale pořád mám pocit, že je to všechno tak moc křehké! Že stačilo málo, aby to všechno bylo jinak! Jakoby každý den pro nás mohl být tím posledním dnem na Zemi…” 

Starý muž naslouchající Jozkovi se náhle zvedne od stolu a zasvítí mu v očích… 

“A s tou mladou holkou, Kateřinou, to myslíš vážně?” zeptá se starý muž Jozka. “Vždyť je jen o deset let starší než tvůj syn.” 

Jozek se podrbe na hlavě. “Mám pocit, že se naše duše propojily…” řekne. 

Zdroj foto: Pixabay

Autor: Taťána Kročková