Tyrkysová labuť - ukázka z knihy

Události však nedostaly tak rychlý spád, jak jsem čekala. Dnešního večera Anka usnula dříve než jsem stačila osprchovaná dorazit do naší společné postele. Nevím, jestli to na mě hrála, ale vypadala, že je tvrdá jako špalek.

   Dlouho jsem nemohla usnout. Myslela jsem na to, jak její prsty klouzaly po mé nahé kůži. Byly lehké jako doteky motýlích křídel a zároveň pevné jako  vyhlazené oblázky na mořském pobřeží. Nikdy jsem nic podobného necítila. Ráda bych se jí také tak dotýkala. Aby poznala, jak je to příjemné. Jen jsem si nebyla jistá, zda bych to takhle uměla. 

   Snila jsem o ní. O tom, že tady zůstane se mnou a už nikdy neodejde. 

   Podívala jsem se na ni. Z pod deky vykukovala střapatá hlava, tělo stočené do klubíčka, mírně pootevřené rty. 

   Zítra jí řeknu, aby odešla.

   Ráno jsem byla mrzutá a rozespalá. Anka si v koupelně prozpěvovala a jenom zářila. Zato já jsem vypadala jako po flámu. Opět jsem jí půjčila své oblečení a před odchodem do práce ještě stihla zapnout pračku.

   „Ty nebudeš snídat?“zeptala jsem se.  

   „Já ráno nikdy nejím,“ prohodila mezi dveřmi a zapálila si cigaretu. 

   „Neměla bys kouřit.“ 

   Pokrčila rameny. 

   Proč jí to vlastně říkám? Vždyť mi do toho nic není. Lidé přece nemohou říkat druhým, co mají dělat. 

   

   Dnešní den utekl rychle. V práci jsme se ani na chvilku nezastavily, oběd byl poživatelný, hosté příjemní. Šéf si nestěžoval. Spolupráce s Ankou nebyla nejhorší. Začínala jsem mít pocit, že podvědomě dokážeme vycítit, co ta druhá zrovna potřebuje. Vycházely jsme si vstříc. Dokonalá harmonie.

   Večer jsem si pustila televizi. Anka otevřela rodinné balení arašídových křupek a posadila se vedle mě. Chroupala tak silně, že jsem musela zesílit zvuk televize minimálně o tři stupně, abych slyšela. Vzala jsem si od ní asi dvě hrsti křupek, zbytek skončilo v jejím žaludku. Jakmile začala, nepřestala dokud nebyl sáček prázdný. 

   „Tohle vždycky dělal Kuba,“ prohodila jsem s pohledem upřeným na obrazovku. Tmavovlasá žena běžela ulicí, co jí nohy stačily, podpatky klapaly do ticha. Bylo slyšet její zrychlený dech. 

   „Co?“ Muž, který ji pronásledoval se plížil podél zdi. Na rohu se zastavila, aby si odpočinula. Nikde nikdo. Rychle vklouzla do nejbližšího vchodu. 

   „No Kuba, můj bývalý. Dělal to samé s těmi křupkami. Vždycky si otevřel velký balíček a celý ho sežral najednou.“ Muž vklouzl do stejného vchodu a dostihl ženu na schodech. Chytil ji zezadu kolem pasu a rukou zakryl ústa, aby utlumil její výkřik.

   „Chlapi jsou prasata.“ Anka prudce vstala a vypnula televizi. „Jdu spát.“

   Pokrčila jsem rameny a šla s ní. Byly tři minuty po půlnoci. Čekal nás pracovní víkend.

   Anka se převalovala a nemohla usnout. Nechala jsem si rozsvícenou lampičku a předstírala, že si čtu. 

   „Nedivím se, že jsi lesba, když jsi přesvědčena o tom, že všichni chlapi jsou prasata. Měla jsi vůbec někdy nějakého?“ 

   „Kdysi dávno. Na lodi... Znásilnili mě...“

Hrůzou jsem rozšířila oči. „Kdo?!!“

   „Všichni. A potom jsem umřela.“

   Posadila jsem se na posteli. Tohle přece nemůže myslet vážně! Zamyslela jsem se. 

   „Bylo to tehdy, když jsi měla toho papouška, jak jsi říkala?“

   Anka se usmála. Byla jako dítě. Přísahala bych, že jsem ji zahlédla s palcem v puse. Ležela otočená ke mně zády, stočená do klubíčka a zachumlaná po dekou. Chvílemi jsem myslela, že spí a mluví ze spaní. Ta holka je snad blázen!

   „Ano, to byl Jack... kapitánův papoušek. Milovala jsem ho. A on mě...“ 

   „Papouška nebo kapitána?“ zeptala jsem se.

   Prudce se posadila na posteli. V jejích očích byla bolest a rty zkřivila v ukřivděném úšklebku. „Myslíš si o mě, že jsem blázen, že jo?!!“

   „Ne, to ne...“ řekla jsem rychle. „Jen...někdy mám z tebe strach...a taky o tebe...Jsi tak zvláštní, vlastně nevím, co si mám o tobě myslet.“ 

   „Jsem unavená, pojďme spát.“ Anka si lehla a o chvíli později jsem ji slyšela pravidelně oddechovat. 

   Usnula jsem až za dvě hodiny. První hodinu jsem se klepala a tu druhou se uklidňovala, že to má z toho hulení a jinak je normální a naprosto neškodná. Ale co když mluvila pravdu?! Ne, tohle znělo jako nějaké zážitky z minulého života. Je snad schizofrenní? Je nemocná? 

   Ráno se tvářila, že je vše v naprostém pořádku a na nic si nevzpomínala. „Ty jsi nespala?“ zeptala se mě. „Myslela jsi na mě? Proto jsi nemohla usnout?“ škádlila mě. Hodila jsem po ní ručníkem a půjčila jí svoje tílko a šortky. Nebylo mi však do smíchu. 

   Oblékla jsem si tílko bez ramínek a krátkou sukni. Věděla jsem, že vypadám dobře. Ovšem až na ty kruhy pod očima, které snad spraví trocha makeupu. 

   Anka mě překvapila. Nachystala mi snídani a dala si taky. „Ty dneska nesnídáš cigarety?“ zeptala jsem se.

   „Ne, přestávám kouřit.“

   „To ti tak věřím,“ smála jsem se. Anka však vypadala, že to myslí vážně. 

   „Co nejdříve ti zaplatím nájem a hned po výplatě vypadnu, budeš-li chtít. Vlastně jsem si dnes chtěla koupit noviny a projít si nějaké inzeráty. Jen jsem se ještě chtěla zeptat, jestli jsi neuvažovala o té Itálii?“

   Než jsem zcela konsternovaná stačila cokoli odpovědět, zazvonil Ance telefon, snad poprvé od doby, co byla u mě. Nevzala ho. Tázavě jsem na ni pohlédla.

   „To byla máma.“

   „Ty s ní nechceš mluvit? Má o tebe strach.“

   Anka zavrtěla hlavou. Zavolám jí později. Chce, abych se na podzim vrátila do školy. 

   „A ty nechceš?“ 

   „Ne. Nebudu jako ségra. Chci odjet pryč. Jela bych do Itálie, kdybys jela se mnou.“

   „Můžeš jet i sama. Místo mě. Možná by si moje matka ani nevšimla, že místo mě přijela úplně jiná holka.“

   Anka si povzdechla a objala mě. Voněla mým skořicovým mýdlem. Ruku v ruce jsme se vypravily do práce. Neměla jsem odvahu, zeptat se na její včerejší indispozici. Byla jsem neklidná. Znervózňovala mě.

   

   Kolem sedmé až osmé hodiny se začali scházet mladí lidé na pravidelnou sobotní prázdninovou diskotéku. Anka nelibě nesla, když po mě koukali kluci. Vždycky to tak bylo. Nelíbilo se mi to, ale zároveň mi to lichotilo. Věděla jsem, že to není proto, že by mi záviděla, ale proto, že má o mě strach a možná si mě i tak trochu přivlastňuje. Nikdy by to však nepřiznala. 

   Nikdy nenalila nikomu, komu nebylo osmnáct a kohokoliv, kdo měl dost, poslala domů. „Hani, běž prosím tě ven na pětku, musím na záchod,“ řekla mi krátce před půlnocí. Přikývla jsem. 

   Na terase seděla parta starších přiopilých kluků. Jeden z nich po mě zcela nepokrytě vyjížděl. 

   „Tohle pivo platím já!“ Strhl si mě na klín a šeptal mi do ucha oplzlé narážky. Zřejmě očekával, že se tomu budu smát. Nesmála jsem se. Celý stůl však ano ve chvíli, kdy jsem mu to pivo vylila do klína. Nezvládl to ponížení a uhodil mě tak silně, až jsem upadla, praštila se o roh stolu a prokousla si ret, který začal okamžitě silně krvácet. Nikdo z přítomných kluků se mě nezastal, neřekl ani neudělal vůbec nic. „To je píča,“ slyšela jsem jen odněkud. Zřejmě jsem to přehnala. Kluk byl vyřízený. Mohl si leda tak sundat kalhoty anebo jít domů. Celá parta se zvedla od stolu a chystali se k odchodu. 

   „Nemáte zaplaceno!“ volala jsem s plnou pusou krve. 

   Na nohy mi pomohl zcela neznámý muž. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti. Měl dlouhé vlasy v culíku a vousy. Podal mi kapesník. „To je dneska mládež, co?“ poznamenal. V tom se přiřítila Anka. Když uviděla v jakém jsem stavu, neváhala a okamžitě zareagovala. Muž s culíkem dostal pěstí do oka. 

   „Nééé!!!“ křičela jsem. „Ti kluci, co odešli...nezaplatili,“ koktala jsem a rukou ukazovala směr, kterým se vypravili...“ 

   Anka se vyřítila jako střela a tryskem dohnala odcházející partu. „A kdo bude platit pánové? Zavolám policii!“ Všichni byli téměř na mol a bylo s nimi těžké pořízení. „Já jsem už platil...“ blekotal jeden z nich. Rychle jsem telefonovala Radkovi, aby si přišel udělat pořádek. Měla jsem všeho dost. Muž, který nedopatřením schytal od Anky pěstí do oka stál vedle mě a nepochybně se dobře bavil. „Koukám, že vaše kolegyně míří na nesprávné terče.“ 

   „Promiňte, moc mě to mrzí, ona si myslela, že jste mi něco udělal.“ Musela jsem jít obsluhovat. Radek byl naštvaný na vyhazovače, kterého vyhodil s okamžitou platností a mě poslal čepovat za bar, kde se vytvořila poměrně slušná fronta. Za dvacet minut se přiřítila Anka s pěkně zmalovaným obličejem a byla vzteky bez sebe. „Radek mě seřval, proč jsem nezavolala policajty. Chtěla jsem to vyřídit sama, ale stejně to jinak nedopadlo!“ 

   „Ty ses s nimi rvala?“ 

   „Jo, venku, ale neboj vypadají podstatně hůře než já!“

   „To jsem nevěděla, že jsi takový rváč.“ 

   „Měla jsem o tebe strach! Ukaž!“ Vytrhla mi utěrku z ruky a vzala mě stranou, aby se podívala na můj obličej. Nevypadal hůř než ten její. Byla jsem unavená a chtělo se mi brečet. 

   Byly dvě hodiny ráno. Měla jsem za sebou celodenní šichtu, hospodskou rvačku a sepisování události s příslušníky od policie. Radek nás poslal domů s tím, že se máme vyspat a přijít až zítra na jedenáct. Usoudila jsem, že má zlatou ženu, která mu po nocích pomáhá na baru a ve dne se stará o  jeho děti.

   Muž, který omylem dostal od Anky pěstí do oka se jmenoval Martin. Alespoň tak na něj volal jeho kolega, se kterým seděl u stolu. Když jsme s Ankou odcházely,stál u baru a celou dobu se na mě upřeně díval.

Pokud se vám ukázka líbí, mohu zaslat pdf verzi k přečtení. 

Anotace knihy Tyrkysová labuť

Tyrkysová labuť je emotivní příběh o lásce, touze, hledání, o snech a toleranci, o rodičích a dětech, o vztazích heterosexuálních i homosexuálních.

Ústředním motivem knihy je lesbická láska dvou dívek, které se náhodně potkávají jednoho deštivého letního dne. Letní romance přerůstá v silný vztah, do kterého se prolínají zážitky z minulého života jedné z dívek. Nastává kolotoč zvratů spoutaný spletitými sítěmi vztahů a vzájemných souvislostí, které mají kořeny v dávné minulosti. Náhody neexistují a vše do sebe zapadá jako jednotlivé barevné střípky kaleidoskopu. Touha po dítěti a problematika adopce dětí homosexuálními páry se stávají jedním z hlavních střípků mozaiky.

Tyrkysová labuť je symbolem hledání a touhy po zdánlivě neuskutečnitelných snech...

Autorka ilustrace obálky je Viollet Piekielnická.